JDEME DO FINÁLE

Musím se s vámi podělit o ukázku z knihy, která, DOUFÁM, už je v tuto chvíli kompletně připravena na vložení do stroje. Je na ní obrázek, který dost přesně vystihuje moje pocity. Původně jsem si myslela, že pocity spojené s tvorbou knihy budou spíš charakterizovány vyzenovanou slepicí v pozici lotosového květu, kolem dokola zářící vesmírnou aurou. Ale halt to chce asi vesmír jinak. Možná je jen pro každého to jeho flow nakvantováno individuálně.

Do stavu naprosté nirvány a plutí na vlně pozitivní energie se prý člověk dostává skrze dělání toho, co je jeho vášní, že prý, když najde tu svojí podstatu, všechno ostatní (myslím tím to vyzenování apod.) přijde samo. Já při psaní zažívám hezké pocity, jenže teď už nejsem ve fázi psaní (tak si to aspoň kompenzuji tímto textem), jsem ve fázi převedení wordovského dokumentu v něco, z čeho pak půjde vytisknout kniha.

Pravda, dělím se o tuto radost z tvorby ještě se dvěma úžasnými ženami, které pro někoho spadají do kolonky ilustrátorka, grafička a korektorka. Pro mě jsou to ale vesmírné bytosti, jejichž trpělivost se mnou je vesmírná a nesmírná. Bohužel zatím místo nirvány zažíváme nervárny. Hlavně o víkendech a nocích. Nebudu vás tady zatěžovat malichernostmi typu, že jsem grafičce a ilustrátorce v jedné (teď už na druhou zhroucené) osobě, poslala k ilustracím a sesazení špatnou verzi textu. Že se ten text pak zkopíroval bez korektur, což zhroutilo korektorku a následně se děvčata domluvila, že bude vhodnější realizovat komunikaci jen mezi sebou a můj chaotický a destruktivní element mezi sebe vůbec nepouštět. Ani tím, že tiskárna neudělá zkušení tisk, abychom viděli, jaké barvy budou moje slepice ve finále mít. Pan ředitel tiskárny mě sice uklidnit, že modrá to z největší pravděpodobností nebude. Nicméně žlutá se může pohybovat v rozmezí od citrónově žluté až po mandarinkově oranžovou. Když jsem to tlumočila ilustrátorce, zhrotila se potřetí a jala se znovu předělávat ilustrace, aby nebyla taková možnost je tiskem zkazit. Tím se ale nepodařilo dodržet termín pro dodání podkladů tiskárně, takže se zhroutil pan ředitel.

Teď jsme ve fázi, že se všichni vzájemně utěšujeme a ujišťujeme, že se to určitě stihne. Připomíná mi to setkávání anonymních alkoholiků. Všichni si připouštíme problém, všichni si připouštíme, že ho máme každý trochu jiný, ale dohromady se nám lépe hroutí.

A tak jsem jako ta vystřelená slepice z kanónu. Na začátku mi to prostě připadalo jako dobrý nápad. Před chvílí mi zapálili doutnák pod zadkem a teď už se jen nekontrolovatelně řítím prostorem a je to taková rychlost, že je jen málo chvil na přemýšlení, o jakou zeď se rozplácnu. Ale beru to s nadletem a chvílema se snažím kochat krajinou která se, v podobě nedodržených termínů, řítí pode mnou.

A stále si stojím za tím, že se má v životě neustále zkoušet něco nového, třeba i vystřelení vašeho těla z hlavně děla.