PO VAJÍČKÁCH JSOU-LI SHÁŇKY, POŘIĎ SVOJÍ SLÍPCE SÁŇKY!

Jestli někoho zastihl první sníh nepřipravenějšího než silničáře a pražské řidiče, pak jsou to naše slepice. Poté co nám zahradu zasypalo přes noc asi 10 cm toho „divného bílého“, zíraly jak kvočna na nový vrata. Zprvu se mylně domnívaly, že se jedná o tolik milovaný polystyren, který se jim podařilo vyzobat ze stěn kurníku během pár dní, čímž mnohadenní práci mého muže, který se v teple srpnových víkendů snažil připravit jejich domov na zimu, zcela anulovaly. Teď je musí hřát jen dobrý pocit a radost, že po tak velkém množství syntetického polymeru nezhebly. Co dělají jejich vajíčka s našimi těly, ani nechci domyslet.

Manžel, ještě stále traumatizován destrukcí své tvůrčí práce, odmítnul slepičkám jakkoliv od rozmarů přírody ulevit. Se slovy „sežraly, potvory, sežraly – zmrznou“ se pohodlně zachumlal do deky u fotbalu. Teprve odpojení wifi a má hysterická scéna, zakončená šavlovým tancem s pletacími jehlicemi před jeho obličejem (řka, že jim upletu čepice, šály a bačkůrky), ho donutily vydat se do té sloty a kurník přece jen před přívaly sněhu aspoň trochu ochránit. Bohužel ani situace, která u nás doma (stejně jako venku) posunula náladu na bod mrazu, nepomohla slepičí šok zmírnit. A tak se ze dne na den z laskavých, milých a přátelských slepic staly slepice „nesnášenlivé“. Jinými slovy, doteď každá denně vajíčko, teď ani jedno. Oko za oko, zobák za zobák. My zima, vy hlad.

Přiznám se, že jsem už druhý den začala mít o svoje holky vážnou obavu. Ne snad proto, že se rozhodly pro tento truc právě ve chvíli, kdy je načase začít péct 200 druhů vánočního cukroví, do kterého je potřeba vajec jak pro regiment, ale má bujná fantazie začala tvořit představy zmrzlých vajec v útrobách strachem a úzkostí paralyzovaných opeřenců. „Kolik se jich do nich tak asi může vejít?“ hloubala jsem. Třetí den mi to nedalo a rozhodla jsem se pro radikální řešení. Vkročila jsem do kurníku jak vrchní sestra na porodním sále, tedy ta jedna konkrétní, 120 kilová, co ze mne před 19 lety vytlačila mého syna, s jedinou myšlenkou, provést totéž sedmi nosnicím. Nevím, zda vytušily můj plán nebo jen výraz mého obličeje a odhodlání v očích varovaly, že je potřeba okamžitě vyklidit pole, každopádně už jen pootočení kličky na dveřích kurníku změnilo jejich běžné „očekávání nějakého pamlsku“ v boj o holý život. Vrátka se rozletěla stejně rychle jako následně slepice po zahradě. To, co následovalo, byly skutečné zimní olympijské hry. Myslím, že si děvčata vyzkoušela vše, co tento sportovní svátek nabízí. Od krasobruslení, než se naučily na sněhu neklouzat, přes skeleton (tedy jízdu po hubě, vlastně po zobáku) a akrobatické lyžování, až po severskou kombinaci, konkrétně sdružený skok mužstva ze závěje do závěje. Dostat je zpátky do sucha, tepla a závětří kurníku bylo zhola nemožné. Po setmění vypadala zahrada jak po nájezdu týmu Ester Ledecké, vyblbnuté a unavené slepice sežraly vše, co jim krmítko nabídlo, a poprvé v historii bych odpřisáhla, že celou noc kurníkem otřásalo mocné chrápání. Děsila jsem se, že tohle naše zhýčkané celebrity nemohou přežít, a že budu zase hledat pražského veterináře, který někdy v životě slepici aspoň viděl a bude ochoten ji léčit nastydlé vaječníky. Každopádně, světe div se, ráno na mne čekalo sedm laskavých, milých a přátelských slepic a ve snášecím boxu sedm vajíček. Začínám proto plést ty čepice, šály a bačkůrky a manžel stloukat malé sáňky. Ať mají holky radost.

Zima budiž pochválena.