ZTRÁTA ILUZÍ A INSPIRACE

Průběžná zpráva z bojiště

Víte, jak vzniká kniha? Velmi podobně, jako miminko. Na začátku je spousta nadšení, euforie a inspirace. Nápady z vás prýští a vy ani nestíháte ťukat do klávesnice, zaplaveni přívalem inspirace a polibky múzy. Dopíšete a máte pocit, že vzniklo něco úžasného, před čím si svět sedne na zadek.

Pak to dáte přečíst manželovi a zapracujete jeho poznámky. Pak editorce, která vám to celé překope, protože to podle ní nemá hlavu ani patu, natož dějový oblouk (ať už je to cokoliv). Nadšení opadá a vy postupně zapracováváte další a další editorské připomínky.

Mezitím pošlete knihu také jazykové korektorce, což vám přinese další vlnu frustrace a miliony změn v původním textu. Snažíte se je paralelně zapracovávat a už vlastě nevíte, co jste opravili a co ne. Následně to v zoufalství dáte přečíst znovu manželovi, jehož ego tak dostane pěkně na frak, protože jeho geniální opravy opravila jak editorka, tak korektorka a už tam svého literárního génia vůbec nevidí. Jediný způsob, jak se s tím vypořádat je, že si své zadupané sebevědomí zvýší ještě větším množstvím korektur a požadavkem na kompletní přepracování celého textu.

Snažíte se zlepšit dusnou atmosféru domova a zanést do knihy i manželovi další poznámky a najednou zjistíte, že už čtete něco úplně jiného, než z vás na počátku spontánně a radostně vyprýštilo. Máte pocit, že vaši múzu někdo velmi nepěkně znásilnil a vy se cítíte podobně. Snažíte se najít prapůvodní texty, které byly ještě dílem inspirace, ale s hrůzou zjišťujete, že jste si je přepsali všemi připomínkami a nikde nejsou k nalezení.

Nezbyde, než sednout a celou knihu začít psát úplně od začátku a při tom se rozpomenout na to, o čem vlastně měla být. Samozřejmě vám to už nejde, protože vlna euforie a nadšení se někde ztratila v překladu. Nakonec, totálně rezignovaná, napíšete vše, jak radí manžel, editorka a korektorka a máte z toho děsně blbý pocit.

Přesně v tomto bodě jsem teď já. A krom toho, že mi všichni ti, co se mi snaží pomoct, na kusy roztrhaly mojí knihu, tak na mnohem menší kusy něco včera večer roztrhalo Sakuru. Píši tyto řádky a na klávesnici mi dopadají slzy jak hrachy. Mám chuť se na všechno vykašlat, zmačkat a zahodit celý rukopis (kdyby nebyl elektronicky) a zmačkat a zahodit i sebe. Asi stejně, jako když se rodí miminko, bolí každý zrod. Snad výsledek bude za ty bolesti stát. Nejpozději od zítřka tomu zase začnu věřit.